Druhý celek Dvořákových rukopisů uložených v Hudebním oddělení NK ČR je soubor notových autografů – zejména skic a dopisů, které pocházejí z pozoruhodné sbírky Jakoba Emila Hocka.
Jakob Emil Hock (1823–1908) byl významnou osobností německé hudební Prahy druhé poloviny 19. století. Byl žádaným klavíristou, orientovaným zejména na hudbu Roberta Schumanna, a vyhledávaným pedagogem (mezi jeho žáky patřil např. Karel Weis). Vystupoval velmi často s violoncellistou P. Barnabassem Weisem, představeným kapucínského řeholního domu u sv. Josefa na Novém Městě pražském. V mládí se učil hudbě u Václava Jana Tomáška a stal se nejmladším členem pražského spolku davidovců – pojilo jej přátelství zejména s Eduardem Hanslickem a Augustem Wilhelmem Ambrosem. Byl označován jako tzv. »vermittelnde Hand« mezi domácími hudebníky a umělci z dalších evropských zemí. To dokládá i jeho bohatá sbírka notových autografů, dopisů a koncertních programů, kterou během svého plodného života vytvořil. Významné místo v jeho sbírce zaujímaly autografy Antonína Dvořáka, k němuž měl přátelský i obdivný vztah.
Do Národní knihovny byl téměř úplný celek dvořákovských rukopisů z této sbírky zakoupen v roce 1961 z pozůstalosti dirigenta Václava Talicha (1883–1961). Právě Václavu Talichovi se tyto dokumenty podařilo zakoupit v roce 1936 ve Stockholmu od Hockova synovce Karla Bacha. Ten se vybranými dokumenty Hockovy sbírky Talichovi nejprve jen pochlubil, ale Talichovi se jej podařilo při opakované návštěvě přemluvit k prodeji.
Sbírka obsahuje na jedenáct rukopisných notových dokumentů (sign. 59 R 2149–2159). Jedná se zejména o průběžné skici, krátké náčrty nebo vyřazené strany – tedy cenné dokumenty umožňující nahlédnout do Dvořákovy kompoziční kuchyně.
Jsou zde dochovány jak materiály ke klavírním, komorním, orchestrálním, tak i k vokálně-instrumentálním dílům, a sice z rozmezí let 1876 až 1883.
Náčrty Slovanských tanců, op. 46, [1878], sign. 59 R 2152. Na rukopisné notové náčrty tohoto snad nejproslulejšího Dvořákova díla byli jak původní majitel J. E. Hock, tak i pozdější majitel Václav Talich velice hrdí.
Amen ze Stabat mater, op. 58, průběžná skica, s datací 5. 5. 1876 na konci, první strana, sign. 59 R 2150. Skica je zapsána na systémech o dvou osnovách (jako pro klavír), obsahuje údaje o budoucím nástrojovém obsazení: Corni, Celli, Violi atp.
Legendy, op. 59, dvouruční verze / skici některých částí, poslední strana opatřená datem 9. 2. 1881, sign. 59 R 2156. Dokument je psaný tužkou a obsahuje i skicu části, jež následně nebyla realizována.
Zavržená podoba začátku Scherza capricciosa, op. 66, s datací 4. 4. 1883, sign. 59 R 2158. Jedná se již o rozepsanou partituru.
Sbírka obsahuje také pět dopisů, z nichž čtyři jsou adresovány Dvořákovi od německých hudebních nakladatelů. Tyto dopisy pocházejí ze stejného období jako notové rukopisy (konkrétně z let 1878–1882). Lze tedy předpokládat, že cca desetileté období od poloviny 70. let představuje dobu nejživějších styků mezi Hockem a Dvořákem.
Dopis prvního Dvořákova německého nakladatele a po určitou dobu i výhradního nakladatele, Fritze Simrocka, Antonínu Dvořákovi z 5. 10. 1882, sign. 59 L 314, první strana.
Dopis začíná důvěrným oslovením "Lieber Tonda". Týká se provedení Dvořákovy opery Dimitrij, na něž se chtěl Simrock z Berlína vypravit..
Dopis Fritze Simrocka Antonínu Dvořákovi z 5. 10. 1882, sign. 59 L 314, druhá strana.
Provedení Dimitrije se nakonec účastnili jak Simrock, tak jeho přátelé pocházející z hudební Prahy – vlivný vídeňský kritik Eduard Hanslick, i sběratel Jakob Emil Hock, z jehož sbírky dopis pochází. z jehož sbírky dopis pochází.z jehož sbírky dopis pochází.
Z pozdějšího období, z 90. let 19. století, se ve sbírce dochoval další typ dokumentu, a sice Dvořákovy autografní poznámky, zachycující data provedení jeho oratoria Svatá Ludmila. I s údaji o tom, která provedení sám dirigoval.
..
..
..