Zdobené kodexy představují pro diváka vděčnou skupinu dochovaných památek – i bez znalosti textů, psaných někdy neznámým jazykem a obtížně čitelným písmem, jej mohou oslovovat uměním své výzdoby. V tomto přehledu bychom Vám chtěli nabídnout krátký pohled do dějin české knižní malby v kontextu vývoje knižní kultury. Text je koncipován s ohledem na digitalizované rukopisy v Manuscriptoriu, takže stranou zůstává množství kodexů, které jsou dnes uloženy v řadě zahraničních knihoven (počtem i významem jsou významné zejména sbírky Österreichische Nationalbibliothek), a scházejí i rukopisy z některých významných českých a moravských souborů (zejména z kapitulních knihoven pražské a olomoucké, ze svatojakubské knihovny v Brně a z klášterní knihovny ve Vyšším Brodě).
- Česká knižní malba do konce 13. století
-
Nejstarší rukopisy se do Čech (i dříve na Velkou Moravu) dostaly současně s christianizací země. Vlastní opisovačskou činnost můžeme postupně předpokládat při sboru kněží shromážděných při kostelech na Pražském hradě a později v zakládaných mužských klášterech. Dochovaných památek z této doby však máme minimum a náročnější zakázky zřejmě do konce 11. století vznikaly mimo území českého státu, alespoň např. u Kodexu vyšehradského, pořízeného pro korunovaci krále Vratislava I. v roce 1085, a Zábrdovického evangeliáře předpokládáme jejich zhotovení v Bavorsku, i když zastánce má i jejich český původ. Výzdoba méně nákladných, užitkových rukopisů, se většinou omezovala jen na písařské iniciálky s ornamentálními, rostlinnými nebo fantaskními motivy. V průběhu doby se rozšiřuje spektrum oblastí, odkud jsou přebírány nové umělecké impulsy, a zvětšuje se také počet církevních institucí, v jejichž skriptoriích kodexy vznikají. Na knižní malbu má kromě různých oblastí německých od 12. století silný vliv prostředí salcburské. Ve 13. století stojí významné památky i pod zprostředkovaným vlivem byzantským (před polovinou 13. století jde o Antifonář sedlecký a Mater verborum, později o rukopisy vzniklé v dílně spojené s pražským klášterem Na Františku – o Františkánskou bibli a Osecký lekcionář). Homogenní skupinu vzniklou v době kolem poloviny 13. století představují rukopisy určené pro pražskou katedrálu sv. Víta a spojené s činností tamního děkana Víta.
- První polovina 14. století
-
Konec 13. a počátek 14. století s sebou přináší i první rozsáhlejší dochované donátorské aktivity v oblasti knižní malby. První okruh je spojen s Kunhutou, dcerou Přemysla Otakara II. a abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Nejznámějším rukopisem této skupiny je tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, obsahující texty o Kristově umučení, zčásti zpracované dominikánem Koldou z Koldic. Jeho písařem i iluminátorem byl Beneš, kanovník kláštera sv. Jiří, další rukopisy vzniklé ve stejné době byly určeny pro liturgickou praxi kláštera a jejich výzdoba se omezuje na ornamentální iniciálky. Druhým významným centrem byl dvůr české královny Elišky Rejčky, fundátorky kláštera cisterciaček na Starém Brně, pro který nechala pořídit i soubor liturgických rukopisů, na jejichž stránkách je nejednou vyobrazena.
Významnější zapojení českých zemí do evropského politického dění od konce 13. století a zejména v době vlády Jana Lucemburského nalezlo svůj odraz i v zesílených kulturních kontaktech s vyspělejším jiho- a západoevropským prostředím. Důležitou roli v ovlivnění české knižní malby hrál (nezcela dobrovolně) pražský biskup Jan IV. z Dražic, který strávil v Avignonu při procesu vedeném proti němu jedenáct let a přivezl odtud řadu rukopisů, které později věnoval hlavně klášteru augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem (sem patří např. Decretum Gratiani, Speculum iudiciale Viléma Duranda, Jaroměřská bible nebo Bible Jana IV. z Dražic). U rukopisu latinského překladu Dalimilovy kroniky se předpokládá, že jeho objednavatelem byl český panovník (Jan Lucemburský nebo Karel IV.), kodex samotný ale vznikl v severovýchodní Itálii.
Na výzdobě některých kodexů se před polovinou 14. století podíleli i umělci specializovaní na deskovou malbu – její odrazy nalézáme ve výzdobě kánonových listů misálu Jana IV. z Dražic a chotěšovského misálu. Z prostředí blízkého královskému dvoru pochází Velislavova bible – rozsáhlý obrazový kodex, ilustrující některé části bible, cyklus o Antikristovi a legendy. Objednavatel rukopisu, kanovník Velislav, je zobrazen na jeho posledním listu. Charakter výzdoby nasvědčuje tomu, že rukopis vznikl již v dobře organizované iluminátorské dílně. - Doba Karla IV. a Václava IV.
-
Po zvolení Karla IV. římským králem se kulturní styky českých zemí s ostatní Evropou ještě dále zintenzívnily (pro vliv na českou knižní malbu byla podstatná zejména orientace na Itálii a Francii). Fundátorská činnost a kulturní klima doby Karlovy s sebou nese přineslo prudký nárůst počtu knih, spojený se založením a působením pražské univerzity, ale také zvýšené nároky na reprezentaci jak panovnického dvora, tak i dalších církevních institucí. Převážně pro církevní objednavatele pracuje od doby před polovinou 14. století dílna, spojená se jménem Mistra breviáře velmistra Lva (tohoto iluminátora neznáme jménem a podobně jako u dalších jej označujeme podle jeho nejdůležitějšího díla). Ve stejné době vzniká i skupina homogenně, převážně ornamentálně zdobených rukopisů, označovaných podle stěžejního článku skupiny, jímž je muzejní rukopis “Augustinus super Johannem”.
Po návratu z císařské korunovační jízdy v roce 1355 se česká knižní malba dostává na přední místo v celoevropském vývoji. Nezastupitelnou kulturní, mecenášskou a iniciátorskou roli hrál v prostředí císařského dvora kancléř a litomyšlský a olomoucký biskup Jan ze Středy. Z tvorby dílny, spojené se jménem Mistra Viatiku, který vyzdobil biskupův breviář, a jeho následovníků dnes známe sedm zcela nebo alespoň ve zlomcích známých kodexů, vytvořených pro prostředí společenské elity.
Jednotliví iluminátoři 70. a 80. let 14. století (Mistr Bible ze Sadské, Mistr Šternberských rukopisů) navazují na předchozí vývoj, z něhož akcentují jeho různé složky. Novým impulsem se od osmdesátých let opět stalo působení královského dvora. Na mecenášskou roli Václava IV. měla vliv jak jeho výchova, tak i vzor některých vrstevníků na panovnických trůnech (zvláště francouzského krále Karla V.). Kromě dvorských iluminátorů pracovali na zakázku dvora i malíři, organizovaní v pražském malířském cechu, a rozvoj knižní malby podtrhoval i zájem dalších osob a institucí, toužících se v rámci svých možností králi vyrovnat (k iluminátorům tohoto období patří Frána, Mikuláš (?) Kuthner, Mistr Pavlových epištol, Mistr Samsonovy historie, Mistr Ezdrášovy knihy, Mistr Hasenburského misálu – někteří jsou označováni podle svého podílu na bibli Václava IV.). - Období pohusitské a 16. století
Husitské hnutí znamená pro českou knižní kulturu radikální přeryv. Pro mnoho klášterních knihoven přineslo rozptýlení jejich fondů a řada kodexů asi i fyzicky zanikla, ale ani v době plenění církevního majetku nezmizelo vědomí o materiální ceně rukopisů, které tak mohly být raději zpeněženy, než zničeny. (Ještě v pohusitské době chce pozdější papež Pius II. v Čechách kvůli její láci koupit bibli.) Vliv na celkový pokles kvality iluminátorského umění měla absence objednavatelů a určitá politická izolace českých zemí. Na druhé straně reprezentaci nezanedbávaly ani osoby, které doba husitská na společenském žebříčku vyzvedla – příkladem může být husitský hejtman Filip z Padařova a bible, kterou si nechal napsat. Vůbec biblické rukopisy se nyní mezi malířsky zdobenými objevují častěji (na úkor kodexů liturgických) a svůj vztah k husitství dávají najevo financováním opisů české bible i některé šlechtické rody. Návaznost na předchozí vývoj vznikem a působením iluminátorské dílny, spojené se jménem Mistra šelenberské bible, můžeme v Praze doložit asi od konce čtvrtého desetiletí 15. století.
Vynález knihtisku předznamenává i postupný ústup knižní iluminace. V jednom směru silně ovlivňuje bohatství motivů a námětů – grafika se postupně stává vzorníkem používaným i v knižní malbě (inspirací jsou v první fázi zejména grafiky Mistra ES, později je oblíbený zvláště Martin Schongauer). Knihy zdobené dřevořezy už iluminátorskou výzdobu nepotřebují, a tak se knižní malba od konce 15. století postupně přesouvá zejména k výzdobě drobných osobních modlitebních knížek a na stránky graduálů.
Významnou osobností poslední třetiny 15. století byl Mistr brevíře Fridricha III., činný na Moravě, ale i v rakouských zemích, od sedmdesátých let 15. století působí ve východních Čechách Jan Mikus a v Praze dílna Valentina Noha z Jindřichova Hradce. Nejdůležitějšími postavami knižní malby sklonku 15. a počátku století byli záhy zemřelý iluminátor Matouš, Janíček Zmilelý z Písku a jménem neznámý Mistr litoměřického graduálu. Pro vývoj na Moravě hrála větší roli blízkost dvorského centra v Budíně, kde sídlil nejprve Matyáš Korvín, známý i svými bibliofilskými a mecenášskými aktivitami, a kam přesídlil i Vladislav Jagellonský.
Iluminace 16. století je závislá na objednávkách měšťanského prostředí a realizuje se zejména v již zmíněné výzdobě graduálů, na niž se v průběhu 16. století v Praze specializovaly dílny Jana Táborského z Klokotské hory a Jana Kantora, zv. Starý, které spolupracovaly s iluminátory Fabiánem Puléřem, Matyášem (Matějem) Hutským z Křivoklátu a Matoušem Ornysem z Lindperka, zejména ve východních Čechách potom působil (i jako malíř epitafů) Matouš Radouš.